Má životní cesta podle let
Minus 0 let od jednoho z rodičů nechtěné dítě. S tímto pocitem se vám hned líp dere na svět. :-).
4 roky – pocit osamocení, pocit, že nejsem milován od rodičů. Myšlenky na ukončení života.
7 let a dál – první šikana, ponižování a zesměšňování od spolužáků – byl jsem prostě „jiný“. Kdo to prožil, ví, o čem mluvím.
8 let – bití od matky za to, že nejsem ve škole dost dobrý. Přestože jsem měl téměř samé jedničky, stačilo přinést dvojku a bylo zle. Její časté vyhrožování, že mě dá do dětského domova, protože neplním její přání. Otec mě bil káblem od žehličky až do podlitin.
9 let – obrovské zklamání mé důvěry v řád a spravedlnost. I přes to, že jsem měl ve třídě pravidelně nejlepší prospěch, nedostal jsem na vysvědčení na konci roku od třídní učitelky vyznamenání. Důvod? Chodili jsme do kostela, a to se jí nelíbilo.
10 – 14 let – dlouhodobá šikana, zesměšňování a bití ze strany spolužáků.
14 let – i přes skvělý prospěch na základní škole mi bylo od Komunistické strany znemožněno dál studovat.
15 – 17 let – znovu šikana, tentokrát na učňovském středisku, kam jsem kvůli persekuci komunistů byl donucen nastoupit. Na „učňáku“ jsem si díky tomu, že jsem byl „jiný“, připadal jak král Ludvík 14. ve výčepu na nádraží.
18 – 22 – tehdy prestižní hotelová škola, kam se mi, i přes odpor komunistické strany, přece jen podařilo dostat. Zde na mě opět čekala několikaletá tvrdá šikana a zesměšňování, tentokrát ze strany třídní profesorky.
18 let – uprostřed studia jsem utekl z domu, kde se už nedalo žít. Musel jsem se začít živit sám. Přes týden do školy… a každý víkend - od pátku do neděle - jsem pracoval na hotelu jako číšník. K tomu 3x za týden v noci jsem musel dělat na hotelu úklid a v hotelové umývárně umývat po nocích nádobí, to vše abych si vydělal na nájem a na jídlo.
22 – 23 let – vojenská služba – díky zásahu komunistů a STB jsem se dostal do šíleného útvaru s tehdy největší šikanou v ČR. Zde bylo ze strany vojáků 25 pokusů o sebevraždu za půl roku. Některé úspěšné, jiné pro některé mé kamarády s vážnými zdravotními následky na celý život.
BYL JSEM V PEKLE, VÁŽENÍ. A přežil jsem ho.
24 let – po vojně jsem, opět kvůli komunistům, nesměl dostat kvalifikovanou práci odpovídající mému vzdělání. A tak jsem dělal to, co mi KSČ a STB dovolila – dojení krav, řezník na jatkách, prodavač masa či potravin, řidič multikáry. Vše za minimální plat, bez výhledu na zlepšení a karierní postup. Život s pocitem křivdy a absolutní marnosti.
27 let – náhodou se mi podařilo najít místo jako šéf provozu na hotelu – tehdy vysoce prestižní pozice. Opět jsem i zde zažíval těžký teroru a šikanu. Tentokrát ze strany ředitele hotelu, který byl major STB. Každý se ho velmi bál, a já mu přesto řekl, že mu nechci a nebudu „donášet“ informace, které po mě chtěl.
Donášet estébákům informace na mé podřízené a hosty hotelu, to se mi fakt příčilo.
Tak mi to dával denně „pěkně vyžrat“. Tu buzeraci si neumíte představit. Nakonec jsem našel po 2 letech našel odvahu a dal výpověď, což bylo tehdy od mých kolegů bráno jako velmi hrdinský čin. Dát tomuto člověku výpověď si předtím nikdo v hotelu nedovolil. Ze strachu z dalších následků od KSČ totiž všichni drželi hubu a krok. Až na mě.
28 let – přechod na velkoobchod s drogerií a sportovním zbožím – opět šikana, tentokrát ze strany mé přímé a podstatně starší nadřízené. Nevšiml jsem si jejích zamilovaných očí a neopětoval jsem její city. A to byla chyba. Dávala mi to pěkně vyžrat, dokud jsem opět nedal výpověď.
Po tomto zážitku jsem začal sám podnikat. Myslel jsem si, že tím mé smutné životní období skončilo. Byl to můj hodně velký omyl.
„Drobnosti“, jako jsou dlouholeté manželské rozpory a hádky, rodinné a firemní krize, problémy se zaměstnanci, kteří si neplní své úkoly a lžou, ani další „běžné“ starosti podnikatele zde, z důvodů šetření místem a svých nervů, raději vůbec nepopisuji. :-)
45 let – po 18 letech manželství mi manželka, která vedla v mé soukromé firmě účetnictví, kompletně zpronevěřila veškeré firemní peníze i veškeré naše rodinné úspory. Včetně dětských vkladních knížek. Tehdy jsem přišel o celý majetek, což chlapa v 45 letech, po 20 letech tvrdé práce, fakt „neskutečně pobaví“. K tomu všemu po jejím „účtování“ zůstalo na mé firmě a na mé jméno mnoho milionů dluhů. Po okamžitém rozvodu jsem jako druhý otec v republice dostal své 2 malé děti do otcovské péče. „Maminka“ je, až do jejich dospělosti, nikdy nechtěla vidět, jen jim 1x za rok, na Vánoce, poslala pohled. Žádný kontakt, žádné alimenty ani dárky. To byla veškerá její péče o děti.
45 let – ještě v tom samém roce mi rodiče, bez mého souhlasu a vědomí, prodali vilu, kterou jsem v dobré víře nechal napsanou na ně. Později mi vlastní máma, která strávila celý život v kostele na kolenou, s očima upřenýma na mě, naprosto vážně řekla: „Měl jsi si s námi napsat smlouvu, to se dneska dělá“.
Následoval můj 1. kolaps organismu a celkové vyhoření.
50 let – finanční krize v ČR, která začala 2009, mi zkomplikovala podnikání, výchovu dětí i splácení dluhů –
a tak následoval můj 2. kolaps a opět vyhoření organismu.
56 let – velmi riziková operace plotýnek a páteře. Lékař mě před operací varoval, že odštěpek rozštípnuté plotýnky je velmi blízko míchy a důležitého nervu. Varoval mě, že operace je velmi riziková, že možná nebudu už nikdy chodit, nebo se mohu do smrti počurávat anebo… se operace podaří. Podařila se.
60 let – kovid mi napadl 80 % plic. K tomu dostal oboustranný zápal plic. V kombinaci s mým věkem nedávali lékaři mé rodině mnoho šancí, že tuto kombinaci přežiju. Byl jsem v umělém spánku, napojený na umělou výživu a ventilátor, abych vůbec nějak dýchal. Vypadalo to se mnou velmi zle. Ale pak, během jednoho dne, přišel silný zlom a já se znovu narodil.
Učil jsem se znovu chodit, čistit si zuby atd. Díky své víře a pochopení mentálních a duchovních příčin této nemoci se mi podařilo vyléčit se a zbavit i několika dalších myšlenkových bloků a starých programů, které mi doposud komplikovaly život.
Dnes jsem si to všechno zlé už odpustil.
Pochopil jsem, proč se mi to všechno stalo. Díky tomu jsem se naučil najít v sobě odvahu, víru, vnitřní sílu a věřit si. Ať mi bylo sebevíc zle, zvládl jsem to a vždycky našel cestu dál.
Živote díky. Udělal jsi ze mě lepšího člověka.
Jsem s tebou spokojený.
